EN

SIBMAS

Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí

Referát M. Štulcové na 26. konferenci SIBMAS ve Vídni

Vzácné tisky divadelního fondu Městské knihovny v Praze a povodeň v roce 2002

Dovolte mi, abych vás nejdříve velmi stručně seznámila s charakteristikou divadelního a filmového oddělení v Městské knihovně v Praze, poněvadž jeho existence a poslání je v rámci městských knihoven dost výjimečné.

V listopadu r. 1942 bylo v Městské knihovně v Praze, existující od r. 1928, založeno speciální odborné oddělení pro oblast divadla a filmu. Od r. 1982 je toto oddělení samostatnou částí ústřední knihovny MKP (která má v současné době více než 50 poboček). Naše oddělení, v němž pracuji jako knihovnice s teatrologickou specializací, má ve svém fondu přibližně 60 000 titulů specializované a odborné literatury, včetně periodického tisku od konce 19. století, z oboru divadelní a filmové vědy, dějin divadla a filmu, a zejména velkou sbírku textů divadelních her – těch je kolem 7 000 titulů. Od 60. let 20. století vedeme také kartotéku výstřižků z českého tisku, která obsahuje kritiky divadelních představení, recenze v Česku uvedených filmů a významných televizních inscenací a také články o osobnostech divadla a filmu. V rámci tohoto fondu existují také vzácné publikace, nejstarší jsou z 18. století, jsou zde i knihy s věnováním od autorů nebo významným autorem podepsané, a také další knihy z různého důvodu pro nás cenné a nenahraditelné. Mnohé z nich nejsou zachovány ani v české Národní knihovně. (Je třeba si uvědomit, že do roku 1918 jsme byli součástí Rakousko-uherské monarchie a proto mnohé z těchto publikací vlastní vídeňská Národní knihovna.)

Tyto pro nás mimořádně cenné publikace jsou deponovány v oddělení specializovaném na tzv. „vzácné tisky“, jehož součástí je speciálně technicky vybavené zázemí a pracují tam odborní restaurátoři. V tomto oddělení jsou deponovány veškeré vzácné publikace Městské knihovny. Obávám se, že zde není čas na vysvětlení, proč jsou tyto tisky v naší knihovně a nikoliv např. v Národní knihovně, a bohužel ani na podrobný výklad o vzniku a historii a působnosti tohoto oddělení. Stručně: Fond vzácných tisků vznikl v rámci Městské knihovny před 2. světovou válkou a již od té doby mají jeho publikace svůj specifický typ signatury. Fond je definován jednak datem vytištění publikace: patří sem veškeré knihy, vytištěné do r. 1860; a dále významem jednotlivých titulů z hlediska zhodnocení jednotlivých knihovních oddělení – např. sem patří cenné bibliofilie, pragensia, kolekce věnované významnými osobnostmi, například také teatralia českého divadla vydaná krajanským spolkem v Americe, apod. Nemohu nezmínit nejstarší a historicky nejcennější exemplář fondu, jímž je Pražská bible z roku 1488, která také patřila mezi těžce poškozené tisky. Byla zrestaurována za pomoci Národní knihovny v Praze a nyní je možné si ji prohlédnout v digitalizované podobě na adrese www.memoria.cz. Originál je uložen v trezoru Městské knihovny v odpovídajících klimatických podmínkách.

Struktura fondu prošla několika obměnami, zpřístupněn veřejnosti byl teprve po revoluci r. 1989. Tisky, rozptýlené po různých pobočkách Městské knihovny, dostaly začátkem devadesátých let vlastní prostor. Za pomoci Národní knihovny byl klimaticky upraven a zajištěn bezpečnostně, dostal vyškolené knihovníky a dva restaurátory a také nové počítače na katalogizaci. Všechny knihy byly a jsou přirozeně nepůjčovatelé a jejich studium bude umožněno po dokončení veškerých restaurátorských prací, a to pouze ve výjimečných případech a na místě.

Divadelní oddělení Městské knihovny uložilo do této sbírky vzácných tisků kolem 700 exemplářů teatrálií. Většina z nich pochází z druhé poloviny 19. a počátku 20. století.

V létě roku 2002 postihla Prahu povodeň a oddělení vzácných tisků se speciálně upraveným depozitářem bylo kompletně zaplaveno. Voda sahala vysoko nad stropy, do zaplavené oblasti nebylo možné vstoupit a pokusit se namočené knihy zachraňovat. Teprve, když voda opět klesla, zjistili jsme, že to dopadlo ještě hůř, než jsme očekávali. Knihy byly plné bahna, nabobtnalé, tlakem bobtnání se vyvrátily i některé regály a cenné knihy se válely v hromadách, slepené bahnem a plísněmi. Muselo se jednat rychle: s pomocí dobrovolníků se vynášel obsah depozitáře ven a knihy se v přepravkách odvážely do mrazíren, kde měly provizorně čekat na další záchranné práce. To znamenalo: každá jednotlivá kniha byla osprchována, mokrá zabalena do mikrotenových sáčků, přebalena dalším plastovým obalem, označena a uložena do přepravky. Auta pak odvážela přepravky do Kladna do t.č. prázdných mrazíren a tam ty zmrazené knihy čekaly a zčásti dodnes čekají na záchranu. Tato balící činnost trvala 11 dní, pracovalo se i v noci, ke konci se část tiskovin musela již jen likvidovat. Stejně jako knihy dopadly počítače s katalogizačními záznamy, do té doby nebyly napojené na internet, a naneštěstí i staré lístkové katalogy. Muselo se začít znovu, téměř od začátku. Divadelní oddělení mělo naštěstí kopie katalogizačních lístků svého fondu, takže alespoň tato část mohla být při další práci použita.

Po mnoha peripetiích se podařilo najít a potřebně vybavit nové prostory, tentokrát na kopci v blízkosti Pražského hradu. Za pomoci restaurátorů NK ČR jsou neustále průběžně vysoušeny a restaurovány další zbývající tisky. Dnes je zachráněno více než 80 % z celkového počtu 20 000 svazků, cca 50 beden po přibližně 20 knihách je ještě v mrazírně. Je nutné připomenout, že pouhé skladování v mrazících boxech bylo i finančně velmi náročné: poplatky za počáteční skladování celého poškozeného fondu činily 1 milión Kč za rok, nyní platíme již jen přibližně 10 000 Kč měsíčně.

S rozmrazováním a vysoušením bylo započato již několik dnů po povodni.

Při vysoušení knih se používaly postupně tři typy technologií.

První způsob bylo vysoušení v sušárně na dřevo (v Kralupech nad Vltavou). Výhodou této metody je možnost regulace teploty a vlhkosti uvnitř sušárny. Knihy byly naskládány do sloupců na sebe, proloženy novinami, netkanou textilií a proloženy dvojicemi speciálních porézních keramických dlaždic, mezi nimiž byla vzduchová mezera. Sušení probíhalo při teplotě 60 stupňů, aby byly zničeny bakterie a plísně včetně zárodků. Noviny a dlaždice při tomto procesu absorbovaly vlhkost z knih. Proces se opakoval tak dlouho, dokud knihy nebyly suché. Metoda se ukázala jako vhodná pro volné listy papíru, šanony s listinami, noviny apod., nevýhodná pro silnější svazky: papír blíže u okrajů knihy je přesušený, zatímco střed knihy je ještě mokrý. Kniha je poškozenější a citlivější na další zacházení nežli při použití jiné metody. Tuto metodu nelze používat pro knihy v kožené vazbě: kůže na obalu a na hřbetě se srazí a popraská.

Pro knihy vhodnější se ukázal druhý způsob, dosud používaný, jsou to tzv. vakuové balíčky na potraviny. Zmrazená kniha se vybalí z mikrotenových obalů, obalí se separační netkanou textilií a obloží se filtračním papírem a velkou vrstvou novin, které odsávají vlhkost. Takto se vakuově zataví do plastového obalu a nechá se odpočívat. Vzlínající voda nasákne do novinového papíru. Po 2-3 týdnech se přebalení zopakuje. Později se filtrační papír vkládá ještě mezi listy knihy, aby se proces urychlil. To se opakuje až 20x, dokud není kniha zcela suchá. Tato metoda je používána restaurátory přímo v nynějším novém oddělení vzácných tisků. Nevýhodou pro vázané knihy je možnost deformace během sušení: okraje knihy zčernají a deformují se zvlněním. Deformacím lze zčásti zabránit tak, že se desky knihy oddělí a suší se zvlášť.

Nejnovější a nejlepší je metoda vysoušení ve vakuové komoře, což je zařízení, které vymyslela a realizovala pražská Národní knihovna. V jedné komoře lze sušit až 100 svazků najednou. Metoda využívá také keramické dlaždice, mezi které se vkládají knihy, knihy jsou však v komoře uložené volně, nezabalené. Dlaždice jsou přímo vyhřívané a udržují stálou teplotu kolem 10 stupňů Celsia, takže se papír v průběhu vysoušení nepřesušuje. Při této teplotě jsou plísně zlikvidovány, přesto ale musejí být vysušené knihy ještě dezinfikovány a po dezinfekci dále ještě 6 měsíců z hygienických důvodů větrány, než lze přistoupit k dalším restauračním pracím.

Knihy vysušené všemi třemi způsoby je nutné dále zrestaurovat. Tuto práci provádějí dva restaurátoři již přímo v úseku vzácných tisků a restaurátoři z Restaurátorského oddělení NK ČR. Tyto opravy jsou hrazeny z peněz poskytnutých Ministerstvem kultury určených na pomoc knihovnám postižených povodní.

Na závěr bych vám ještě ráda popsala průběh restaurování jedné ze zničených knih divadelního fondu. Jedná se o svazek Moliérových her z roku 1799.

Kniha podle popisu restaurátorky vypadala původně takto: měla polokoženou vazbu; tisk na měkkém bílém papíru; hřbet jemně zakulacený, z černé kůže; listy všity do hřbetu ob složku, motouzy zalepeny uvnitř mezi deskou a křidélkem; desky mramorované z hnědožlutého lepenkového papíru; ořízka bez zdobení (je však možné, že kniha byla již někdy dříve převázána a při převazbě oříznuta). Na předsádce byla poznámka duběnkovým inkoustem, razítka a poznámky knihovny.

Po povodni: přední deska chybí, zadní deska je na předsádce posunutá. Zachovaly se pouze zbytky kůže v rozích zadní desky, podle níž je odhadována původní podoba. Kniha je silně zasažená bahnem. Listy knihy zčásti zvlněné, stránky zohýbány. Obě předsádky jsou potrhané. Mokrá kniha pravděpodobně ležela těsně u jiné mokré knihy, která pouštěla červenou barvu, protože na existující desce a na ořízce jsou červenavé skvrny.

Postup restaurování: Kniha byla po vysušení kompletně rozebrána na jednotlivé části a jednotlivé listy papíru. Ty byly očištěny nejdříve za sucha speciální gumou (pěnovou latexovou pryží), potom znovu každý zvlášť koupány v teplé vodě a očištěny od nečistot štětcem. Po koupeli byly listy doklíženy, vylisovány a poškozené části opraveny slabým přibarveným japonským papírem. Zachovaná zadní deska byla také vykoupána, doklížena a vylisována. Blok papírových listů byl opět sešit podle původního vzoru. Hřbet knihy byl zaklížen. Ke hřbetu byla technickou želatinou připevněna opravená zadní deska, dovyrobena přední deska ze stejného typu lepenky. Hřbet byl dále polepen vrstvou silnějšího japonského papíru, potažen tmavohnědou kůží stejně jako rohy desek, desky potaženy mramorovaným papírem, vyrobeným ve specializovaném restaurátorském ateliéru. Poté byla podlepena předsádka. Kniha byla původně opatřena též hedvábnou zakládací stužkou zlaté barvy. Po zasažení vodou byla tato stužka příliš křehká, lámala se a nebylo možné ji zachovat. Bylo rozhodnuto ji nenahrazovat, protože bez ní je kniha původní podobě bližší, než kdyby se použilo moderního neautentického materiálu.

Restaurátorské práce trvaly téměř půl roku.