EN

SIBMAS

Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí

Archiv Činoherního klubu v Praze, SIBMAS Mnichov 2010

Vážené dámy, vážení pánové,

divadlo, o kterém teď s radostí mohu promluvit, se jmenuje Činoherní klub (Le Club dramatique, Drama Club, Der Schauspielklub). Vznikl v Praze v roce 1965 a existuje dodnes. V prvních sedmi skvělých letech ho vytvářela skupina divadelníků, z nichž většina studovala Akademii múzických umění v prvních letech „tání“ po Stalinově smrti a setkala se s osobnostmi předválečné kultury i s těmi, kteří po únoru 1948 divadlo zneužívali k mocenským cílům. 1956 po „odhalení kultu osobnosti“ se napětí ve společnosti pomalu uvolňovalo: ve vedení Národního divadla byl Otomar Krejča, režírovat mohl Alfréd Radok, Ivan Vyskočil otevřel text-appealy v Redutě cestu dalším malým divadlům, 1958 v Praze hostovalo Piccolo Teatro s inscenací Sluha dvou pánů. Tedy opět v divadle přibývalo událostí, v nichž se herectví mohlo svobodně projevit v komediantské linii rodící se z mimu – z hercovy imaginace a hravosti, z touhy a potřeby vyjádřit vlastní názor na svět celou bytostí.

V roce 1962 vzniklo Státní divadelní studio a 1965 umožnil ředitel Miloš Hercík vznik dvou divadel, která chtěla hledat nové možnosti činohry: v Divadle za branou se dramatik Josef Topol, dramaturg Karel Kraus a režisér Otomar Krejča věnovali básnickému dramatu a Činoherní klub obrátil pozornost k herci. Zatímco Divadlo Na zábradlí, v němž Václav Havel a Jan Grossman kladli akcent na působení společenského systému na lidi, v Činoherním klubu formuloval „herecký“ program umělecký vedoucí a dramaturg Jaroslav Vostrý„Objevování hereckých možností je podle našeho názoru objevováním ´možností´ člověka. A o ně přece v divadelním umění jde.“ Zkoumání vztahu člověka ke skutečnosti z pohledu člověka samého a ze všech možných úhlů se (v socialistickém státě za železnou oponou, vlastně ve vypjatém dějinném okamžiku – před a po okupaci 1968) odehrávalo v navýsost otevřeném a tolerantním společenství lidí, kteří jako by byli domluveni už předem. Činoherní klub byl založen na dobrovolnosti a nabídl každému právo být spoluautorem. Dramatik a režisér Ladislav Smoček, autor zahajovací inscenace Piknik, svoji zkušenost z takové tvůrčí spolupráce nedávno popsal jako „ověřování si vlastního ´já´ přes ´já´ někoho jiného, přes hru, skutečný kontakt a souhru“.

Autorství jako tvořivé vyjadřování se „ze sebe a za sebe“ bylo i rysem dramaturgie: Ladislav Smoček tu v prvním období uvedl čtyři své hry, dvě hry napsala hercům na tělo Alena Vostrá, hrála se hra herce Pavla Landovskéhoa vznikly pozoruhodné dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, Voltairova Candida a úprava Lenzova Vychovatele. Hrál se ale také Pension pro svobodné pány Seana O´Caseyho, Stalo se v zoo Edwarda Albeeho, Camusovi Spravedliví, Machiavelliho Mandragora, Gogolův Revizor, Pinterovy Narozeniny, Bondovi Spaseni, Čechovův Višňový sad, Gorkého Na dně. Na divadle tu debutovali filmoví režiséři Jiří Krejčík, Jiří Menzel a Evald Schorm. Tři autorské hudební pořady tu měla dvojice Jan Vodňanský a Petr Skoumal, hudební skladatel divadla. Tak byl složen repertoár prvních sedmi sezon. Po r. 1972 museli mnozí, včetně Jaroslava Vostrého, Činoherní klub opustit. V následujících letech „normalizace“ divadlo bojovalo o přežití, v tom mu pomohlo také věrné publikum.

Právě ARCHIV Z LET 1965 – 1972 je nádhernou sbírkou recenzí a článků napsaných předními divadelními odborníky a zaujatými publicisty od New Yorku po Tokio. Vše je vylepeno ve dvaceti velkých černých deskách, podle inscenací a sezon, utříděno na část reflexí domácích a část zahraniční, opatřenou překlady do českého jazyka. Přetrval jako svědectví o tom, co na přelomu 60. a 70. let Činoherní klub přinesl evropskému divadlu. První zahraniční zájezd se uskutečnil v květnu 1966 právě do Mnichova, tehdy se v Theater in der Brienner Strasse hrály aktovky Ladislava Smočka Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Machiavelliho Mandragora. Významný německý kritik Herbert Ihering o ní napsal: „Odvážný experiment bez základů avšak s radikální mimickou fantazií. Je to přestavení, pohybující se vskutku na hranici nepřátelského pojetí díla, neboť se zde nehraje obsah Machiavelliho komedie Mandragora, nýbrž se předvádí komediantský vír divadla kolem roku 1500. (…) Pražané hrají tak uvolněně, že člověk zapomene na smysl hry a nadšeně sleduje způsob hraní. Obdivuhodné je artistické mistrovství. To, co vykonal režisér Jiří Menzel s herci Františkem Husákem, Jiřím Hrzánem, Petrem Čepkem, Jiřím Hálkem, Věrou Ferbasovou, Jiřinou Třebickou, Janou Břežkovou a Josefem Somrem, je prostě fenomenální.“

Aktovky Ladislava Smočka se úspěšně představily v r. 1967 také ve Švédsku a Dánsku. 1969 se hrály na přehlídce La Bienale di Venecia, kde o nich Raul Radice napsal: „V Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho souvisejí kořeny díla se schématy commedie dell´arte, ale živí se ve skutečnosti fraškovitou výzbrojí, kterou též používali tvůrci němých grotesek v prvním desetiletí tohoto století. Musíme si však také uvědomit, že v osobě Burkeho, jak ji vytvořil Smoček, můžeme též nalézt nemálo příbuzného se současným repertoárem od Courtelina k Ionescovi. (…) Málokdy jsme mohli vidět hrát herce s takovým zaujetím, inteligencí a bravurností.“

V novinách Die Welt psal 1969 Friedrich Luft o Narozeninách Harolda Pintera v režii Jaroslava Vostrého: „Jejich herecký arzenál je úžasný. Všichni mají ohromné charakterizační schopnosti, všichni jsou jako doma na tenkém laně grotesky. Ani v Anglii se Pinter nehraje tak, aby byl zároveň komický i hrůzný. (…) Člověk se nejdřív jen směje, až najednou cítí téměř nepozorovaně čísi palec na hrdle.“

V březnu 1970 Činoherní klub zahajoval festival World Theatre Season, kde uvedl vedle Mandragory a hry Aleny Vostré Na koho to slovo padne inscenaci Gogolova Revizora v režii Jana Kačera. Cituji z recenze Irvinga Wardleho: „U Kačerových herců se grotesknost projevuje jako jakýsi superrealismus: mikroskopicky odpozorovaná lidská postava, nafouklá do gargantuovsky přehnaných rozměrů, nikdy však na úkor jejího sepětí s přirozeností. Výsledkem je styl epické frašky, stejně tak vzdálený od tradic anglických jako francouzských, ideální nástroj pro komunikování díla, které je zároveň smrtelně vážné a hystericky komické.“

Další hra Aleny Vostré se hrála v Bergenu a v Oslo. Sigmund Torsteinson napsal: „O jednotlivé osudy postav hry Na ostří nože se divák začne zajímat hned, všechny postavy jsou jemně charakterizovány, z každého pohybu je cítit vysoká divadelní kultura, rovněž tak obdivuhodné je scénické řešení. (…) Zapamatujeme si obličeje, které k nám hovořily z tohoto domu lidství – v neposlední řadě pana Hrdinu s věčným bezmocným pohledem cestujícího bez cíle.“

Čechovův Višňový sad byl uveden na Bienale v Benátkách 1970, recenze ve čtyřiadvaceti italských denících obdivovali zejména Raněvskou Věry Galatíkové, Lopachina Pavla Landovského a Trofimova Josefa Abrháma. V odlyrizovaném překladu Leoše Suchařípy a v režii Jana Kačera to byla inscenace, která odhalila dvojznačnost Čechovova jazyka a dala průchod komickým prvkům. 1972 pak píše ve Finsku Ritva Särkisilta: „Někde mezi tradičním Čechovem a Gogolem stojí postavy Činoherního klubu. Jsou příliš směšné a smrtelné, než aby byly viděny přes hustou sentimentalitu.“

V r. 1973 už Činoherní klub nemohl vyhovět pozvání Petera Daubenyho na jubilejní londýnskou přehlídku World Theatre Season. Úřední místa tehdy zájezd nakonec zakázala, i když náměstek zahraničních věcí Daubenymu rukoudáním slíbil, že nikdo divadlu nebude v účasti bránit. O tehdejších inscenacích psali významní kritici i praktičtí divadelníci: Kenneth Tynan, Peter Roberts, Hilary Spurling, John Barber, Peter Ansorge, Hanns Braun, Georges Schlocker, Jarl W. Donnér, Göran O´Eriksson, Carin Mannheimer, Arturo Lazzari, Roberto de Monticelli, Paolo Emilio Poesio, Jarka M. Burian, Anatolij Efros, Alexandr Svobodin, Jan Pavel Gawlik, Elżbieta Wysińska, Helmut Kajzar, Éva Mezei, Gábor Mihályi a další.

Tato vzácná část našeho archivu přežila díky tomu, že ji Jaroslav Vostrý na sedmnáct let uschoval v soukromém bytě. Zachovalo se i třináct alb s kontakty a negativy vynikajících fotografií Miloně Novotného. Díky péči kunsthistoričky Anny Fárové existují skvělé plakáty výtvarníka Libora Fáry, který je i autorem loga, jež divadlo dodnes používá. To, co o inscenacích vypovídá nejúplněji, jsou televizní záznamy: Mandragoru natočila ve studiu v r. 1971 švédská televize a Československá televize zaznamenala Revizora. Z r. 1968 je LP deska vydavatelství Supraphon s úryvky ze sedmi inscenací, jde ovšem převážně o studiové záznamy. Proto máme velkou radost z dochovaných magnetofonových pásků, které kdysi pořídil při představeních s diváky zvukař Richard Bouška – nyní je rekonstruujeme ve spolupráci s občanským sdružením Mluvící kniha (které vyrábí čtené knihy pro nevidomé a zrakově postižené). Zvukový mistr Pavel Musil je digitalizuje a čistí. Už teď máme pět „živých“ audiozáznamů na CD. Jsou to vynikající dokumenty o nedávné divadelní historii, která ale dvacet let byla oficiálně zcela zapovídána a dvě desetiletí po r. 1989 se k ní teprve hledá ztracená cesta.

První ředitel Jaroslav Vostrý, dnes profesor, vedoucí Ústavu pro výzkum dramatické a scénické tvorby DAMU a zakladatel české Scénologické společnosti, se po „Sametové revoluci“ na tři roky do divadla vrátil a 1996 napsal knihu Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi. Od r. 1999 je ředitelem Vladimír Procházka, který činnost archivu podporuje: ke čtyřicátým narozeninám divadla jsme s dramaturgy Romanem Císařem a Radvanem Páclem a výtvarníkem Joskou Skalníkem připravili knihu Činoherní klub 1965-2005, v níž je fotografický materiál ke 112 inscenacím, osm teatrologických studií a devět desítek vzpomínek a vyznání tvůrců a spřízněných divadelníků. Každý měsíc vydáváme propagační časopis Činoherní čtení, který se často vrací k osobnostem a inscenacím původního souboru. Vedle archivu z let 1965-1972 spravujeme i zlomky toho, co se uchovalo z let normalizace, existují programy, fotografie, upravené texty her, několik videozáznamů, ale psaných dokumentů z té doby je málo a často nevalné úrovně, protože nad estetikou převažoval ideologický dohled. Dnes můžeme studentům a badatelům nabídnout nejrůznější dokumenty k 123 inscenacím. Činíme tak s pocitem, že to má právě teď smysl, protože české divadlo dodnes trpí tím, jak nepřirozeně se od 70. let vyvíjelo, když byli dlouhodobě umlčováni ti, co ho dokázali svobodně a bytostně tvořit, i ti, kteří o něm zasvěceně psali.

S koncem pětačtyřicáté sezony je potěšitelné, že je stále na repertoáru hra Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Slibnou hereckou zkušenost získala mladší generace v r. 2002 v inscenaci hry Martina McDonagha Osiřelý západ (The Lonesome West) v režii Ondřeje Sokola. V kontextu historie našeho divadla je pozoruhodná taky hra Milana Kundery Ptákovina (napsaná 1966), kterou Ladislav Smoček režíroval v r. 2008 a za níž Činoherní klub získal Cenu Alfréda Radoka – Divadlo roku. V blízké budoucnosti se snad budeme moct podílet na retrospektivní výstavě Luboše Hrůzy, scénografa Činoherního klubu, který byl v době emigrace 1968-1990 šéfem výpravy norského Národního divadla a výtvarníkem evropského významu. Třeba tam bude příležitost se s Vámi opět setkat.

Děkuji Vám a na shledanou v Praze.

Mgr. Petra Honsová
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, Praha 1
Česká republika

V Praze 19. května 2010